Klaus brnká na naše nejnižší pudy

Václav Klaus vůbec nechce zdržovat podpis Lisabonské smlouvy, chce ji jednoznačně potopit jako celek. Jen tak lze chápat jeho poslední prohlášení, jímž na politickou scénu opět vynesl strašáka v podobě prolomení Benešových dekretů. Tím zabrnkal na nejnižší pudy velké části již poměrně otrlé české společnosti, která jinak snad už nic, co vzejde z politické scény, nebere vážně.

Podobně nacionálně a populisticky dokáží sešikovat slovenskou společnost tamní politické elity věčným vytahováním maďarské karty. Je to velmi nebezpečné pohrávání, které ideově patří do 19. století. Jsem přesvědčen, že Klaus jako jeden z mediátorů česko-německé deklarace z roku 1997 velmi dobře ví, že k prolomení poválečných dekretů opravdu nemůže dojít, že Lisabonská smlouva neumožní zpětně přepsat akty, jejichž důsledky ostatně schválila nejen postupimská konference Spojenců (šlo o určitou formu válečné náhrady pro ČSR, která patřila do tábora vítězů). Kdyby si byl jist opakem, zatroubil by na poplach už v době, kdy smlouva získala svou první textovou podobu. Zároveň ale ví, že (virtuální) hrozba vydání rodinných domků, chaloupek a pozemků vyděsí každého z malých soukromých vlastníků žijících v českém pohraničí, a toho bohužel bez skrupulí zneužívá. Hodnotově je však jeho tvrzení na úrovni případného požadavku západní části Ukrajiny o znovupřipojení k Československu, resp. Slovensku, čímž by se její občané rázem stali euroobčany. „Přechod“ Podkarpatské Rusi pod jho tehdejšího SSSR totiž také schválila velmocenská konference. Mediální masáž Hradu je navíc doprovázena výkřiky (z úst prezidenta i tajemníka Jakla), že u evropského soudu bude o vydání majetku sudetským Němcům rozhodovat našich dějin neznalý Fin, Španěl či Řek. To je nejen další velmi nezodpovědné tvrzení, ale i fakticky nesprávné. Pokud jde o ESD, platí u něj jednoduché pravidlo: každá země svého soudce a národní zástupce vždy funguje na zcela profesionální bázi jako ten, který je svými kolegy brán jako znalec a „vykladač“ domácí legislativy. Cílem je tedy poplašit českou veřejnost, aby Klaus vypadal jako ochránce národních zájmů a nikoli - s prominutím -  hysterik, který se jen nedokáže smířit s tím, že jeho názor na podobu evropských institucí a Unie jako takové prostě není konformní s názorem většinovým. Zároveň si tím prezident už dopředu chystá pozici u veřejnosti pro případné referendum o Lisabonu (nebo pro budoucí přímou volbu hlavy státu?), které by snad do kouta zatlačená vláda a parlament chtěly vypsat. Z logiky věci je totiž všelidové hlasování jedinou možností, jak Klause k podpisu dotlačit (pominu-li pošetilé nápady o jeho odvolání), protože vůli národa (pokud by dal smlouvě zelenou) by se jen těžko protivil. Ve sporu prezident-parlament by možná ještě bylo zajímavé zjistit, jak Ústavní soud nazírá na pasáž ústavy ohledně ratifikace podobných smluv: je skutečnou ratifikací až podpis prezidenta, nebo už předchozí souhlas obou komor parlamentu? I tady totiž Klaus vydává svou verzi výkladu české ústavy za neochvějnou. Pakliže ale platí to druhé, není co řešit.

Václav Klaus si je vědom, že evropská sedmadvacítka, resp. v její institucionální podobě Evropská rada nikdy nepřijmou takový návrh z české strany, který by měnil text Lisabonské smlouvy, a tím ji vystavil nové ratifikaci ve všech členských zemích, a právě proto na něm trvá a trvat bude. Je jen škoda (pro české i evropské dějiny), že tímto postojem Klaus na konci své politické kariéry sklouzl z piedestalu státníka do role pouhého pletichařícího politika. Státník by s výhradami podepsal, pletichář hledá všemožné záminky a kličky, jak se podpisu vyhnout. Co by ale dělal Klaus s tím, kdyby jej šéfové evropských států a vlád výměnou za podpis navrhli na post budoucího předsedy Evropské rady, tedy fakticky prezidenta EU, jejž Lisabonská smlouva jako instituci zřídí?